Myslíte si, že vám vadí lepek? Možná ano. Ale nemusí to být tak jednoduché

Kdybych dostala stokorunu pokaždé, když se mě někdo zeptá, jestli je lepek špatný, možná už dnes nepíšu článek, ale vybírám si chalupu v Toskánsku.

Jenže odpověď není tak jednoduchá. Pro člověka s celiakií je lepek jasný problém. Tady opravdu není moc o čem diskutovat.

Pak máme alergii na pšenici, což je úplně jiný mechanismus.

A potom existují lidé, kteří celiakii ani alergii nemají, ale po konzumaci pšenice nebo lepku opakovaně pozorují obtíže.

A právě kolem této skupiny vzniká nejvíce emocí.

Na jedné straně slyšíme: „Lepek je jed a všichni bychom ho měli přestat jíst.“

Na druhé:„Pokud nemáte celiakii, nemůže vám lepek vadit.“

Já nejsem ani v jednom táboře. Výživa podle mě nepotřebuje další náboženství. Potřebuje kontext.

Když se bavíme o glutenu a střevní bariéře, nejde obejít profesora Alessia Fasana, gastroenterologa a jednoho z nejvýznamnějších výzkumníků celiakie a regulace střevní propustnosti.
Jeho práce významně přispěla k pochopení zonulinové dráhy.
Zkusím to úplně jednoduše.

Představte si střevní sliznici jako velmi chytrou celnici. Jejím úkolem není všechno zavřít a nikoho nepustit. Přes střevní bariéru potřebujeme vstřebávat živiny, minerály, vodu a další potřebné látky. Zároveň nechceme, aby přes ni nekontrolovaně procházelo všechno, co právě putuje střevem.
Spoje mezi jednotlivými buňkami proto nejsou betonová zeď. Jsou dynamicky regulované.

Výzkum Fasanovy skupiny ukázal, že gliadin může prostřednictvím receptoru CXCR3 aktivovat zonulinovou signalizaci a ovlivnit střevní propustnost. Tento mechanismus je nejlépe popsaný právě u celiakie.

A teď ta důležitá část.
Z toho opravdu nemůžeme udělat: „Jeden rohlík udělá každému člověku děravé střevo.“
To je přesně chvíle, kdy vezmeme zajímavou biologii, sebereme jí všechny souvislosti a vyrobíme z ní reelsko na sedm sekund.
Střevní bariéra komunikuje s mikrobiomem, imunitním systémem, stravou i genetickou predispozicí. U různých lidí proto nemusí být reakce stejná.

Tohle je moje oblíbená část.
Člověk přestane jíst chleba, croissanty, sušenky, pizzu, sladké cereálie a polovinu průmyslově zpracovaného jídelníčku. Za tři týdny mu je lépe a okamžitý závěr zní:

„Takže nesnáším gluten.“

Možná.

Ale možná jste zároveň odstranili obrovskou část ultrazpracovaných potravin. A možná vám vadí jiná složka pšenice.

Já osobně na lepek opravdu reaguji. A nemyslím tím, že si dám pizzu a večer mám trochu větší břicho.

Moje reakce jsou velmi výrazné. Několikrát se mi stalo, že mi v restauraci dali lepek do jídla omylem, aniž bych o tom věděla.           

A právě to je pro mě důležitá informace. Pokud nevím, že jsem lepek snědla, těžko si můžu předem namluvit reakci jen proto, že se lepku bojím.
Během krátké doby se mi břicho nafoukne tak, že opravdu vypadám jako v pátém měsíci těhotenství. Dvakrát byla reakce natolik silná, že jsem skončila na infuzi se spasmolytiky. Na sonografii bylo vidět výrazné množství plynu ve střevech.

A u mě to nekončí jen břichem. Po nechtěné expozici se mohou následně objevit také neurologické příznaky, například brnění rukou.

Takže když říkám, že lepek nejím, není to proto, že jsem si někde přečetla, že gluten je moderní jed.

Já jednoduše znám reakci svého těla.

Terry Wahls, lékařka známá svým přístupem k výživě a životnímu stylu u roztroušené sklerózy, pšenici a gluten ve svých protokolech vyřazuje. A tady se její přístup s mým pohledem poměrně potkává.

Já osobně totiž u člověka s autoimunitním onemocněním nepřistupuji k lepku stylem: „Nemáte celiakii, takže není co řešit.“

To mi přijde až příliš jednoduché.

Výzkum Alessia Fasana a jeho týmu ukázal, že gliadin může aktivovat zonulinovou signalizaci a dočasně zvýšit střevní propustnost i u lidí bez celiakie. Rozdíl je v tom, že u celiakie bývá tato odpověď výraznější a déle trvající, zatímco u neceliakální sliznice byla v experimentálních studiích menší a přechodná.

To ale pro mě není totéž jako říct, že se ve střevě neděje vůbec nic.

Střevní bariéra přitom není nějaká nepodstatná folie, kterou máme v břiše jen pro efekt. Je jednou z hlavních hranic mezi obsahem střeva a naším imunitním systémem. A právě její regulace, mikrobiom a imunita spolu velmi úzce komunikují.

U člověka s autoimunitním onemocněním proto podle mě dává smysl být k lepku obezřetnější, zvlášť pokud má současně trávicí obtíže, známky narušené střevní bariéry nebo po pšenici opakovaně reaguje.

Tohle bych nejradši napsala na polovinu bezlepkových výrobků, protože bezlepková sušenka je pořád sušenka.

Bezlepkový rohlík složený hlavně ze škrobů, cukru, emulgátorů a oleje se nestane superpotravinou jen proto, že má na obalu přeškrtnutý klas.

Bezlepkový jídelníček může být fantastický. Může být ale také nutričně dost mizerný.

Záleží na tom, čím gluten nahradíte.
Já dávám přednost přirozeně bezlepkovým potravinám, jako je rýže, pohanka, quinoa, brambory, batáty, zelenina, ovoce, vejce, ryby, maso, kvalitní tuky, ořechy a semínka podle tolerance.

Vyřadit pšeničné pečivo a nahradit ho průmyslovým bezlepkovým pečivem pětkrát denně není funkční výživa. Jen jste vyměnili obal.

A tady už řeknu svůj osobní pohled úplně otevřeně. Já pšenici nepovažuji za potravinu, kterou bychom potřebovali za každou cenu držet v jídelníčku jen proto, že jsme na ní jako společnost vyrostli.

Neříkám tím, že každý člověk, který jí kvalitní kváskový chléb a dobře ho toleruje, dělá něco špatně. To bych zase spadla do stejného extrému, proti kterému tady celou dobu píšu.

Ale zároveň si nemyslím, že bychom o pšenici měli mluvit jako o nějakém nenahraditelném pilíři zdravé stravy.

Co nám má dát? Vlákninu? Tu máme v zelenině, ovoci, luštěninách, ořeších, semínkách, pohance nebo třeba quinoy.

Vitaminy skupiny B? Máme spoustu dalších zdrojů.

Minerály? Také.

Sacharidy? Těch máme na výběr opravdu dost.

Neexistuje žádná živina, kvůli které bychom museli jíst právě pšenici.